Povídky

O ohnivém krocanu

U Libomyšle stával kdysi mlýn, u kterého byla veliká louka. Po té louce se někdy procházíval k půlnoci ohnivý krocan. Vídali jej lidé ze mlýna i mimojdoucí a báli se ho. Konečně se už v té noční době nikdo ze mlýna ven neodvažoval, a tam tudy také nikdo nechodil. Stalo se, že pan otec přijal nového pacholka ke koním; byl to chasník srdnatý, ničeho se nebál a byl by se postavil každému. Když slyšel ve mlýně povídat o ohnivém krocanu, smál se tomu, takového ptáka že ještě neviděl, to že bůhvíco viděli, on neuvěří, dokud sám neuzří. Tou dobu se krocan dlouho neukazoval. Až jedné noci, na podzim bylo, nebe plno mraků, všichni ve mlýně už spali.přiběhne v půlnoci do konírny prášek, budí pacholka: ,,Vstávejte, vstávejte, ohnivý krocan je na louce!“ Pacholek rozespalý sedne na loži, dívá se na práška a povídá mu: ,,Cože ohnivý krocan?Kluku, děláš si ze mne dobrý den,uvidíš,co ti jich namelu!´´ ,,Jen pojďte honem!“prášek udýchaný na to, ,,Dokud tam je abyste uvěřil.“ Pacholek tedy vyskočil, natáhl jen kalhoty a pospíchá s práškem na dvůr a na zahradu. Tam vedl ho prášek k zahradní zdi, za kterou se louka rozkládá. ,,Podívejte se, támhle, támhle!“ šeptal vyděšený prášek,jednou rukou držel se pacholka a druhou ukazoval na louku.A tam vskutku volným krokem procházel se veliký ohnivý krocan, svítil v té tmě, strach z něho šel. Pacholek nechtěl očím věřit. Cítil, že se prášek třese strachy jako osika. Aby tomu udělal konec, shýbl se pro klacek, který tam ležel,vytrhl se práškovi,přehoupl se přes zeď a byl na louce.,,Počkej, ukážu ti, jak se musí na takovéhle ptáčky!“zavolal na práška a hnal se ke krocanovi. ale jak se k ptáku přiblížil, skočil mu tento do obličeje tak prudce, že pacholek ztratil rovnováhu a zapotácel se. V tom už mu seděl krocan na zádech, kloval jej zobákem do hlavy a bil těžkými křídly. Pacholek všecek omámený začal utíkat ke mlýnu. Pro krocanova křídla neviděl ani na cestu. Doklopýtal až ke vratům a tam upadl. Krocan příšerně zakřičel a zmizel. Pacholek ležel bez sebe před mlýnem, když na zavolání práškovo přiběhli mlynář a chasa. Podařilo se vzkřísiti pacholka, ale ten byl hrozně zesláblý, na nohou se nemoh udržeti, slova z něho nevypravili. Uložili ho na lože, ležel jako bez ducha. Ani doktor pomoci nevěděl. Třetího dne pacholek skonal. Ohnivý krocan nikdy se už neukázal u libomyšlského mlýna.

Pověst o Horymírovi

Když byl již Přemysl vysoko v letech, usnul snem smrti a duše jeho odešla k otcům. Po něm Nezamysl vládu zdědil. Ten když se odebral na cestu všech lidí, dosedl Mnata na vojvodský stolec. A když i jeho dni se naplnili, ujal se vlády Vojen. Po jeho smrti Vnislav panoval , a ten když oči na věky zavřel, prohlášen za vejvodu Křesomysl, a to u posvátné Jezerky, kde sešel se valný sněm. Tam když u té čisté studánky vykonána zápalná oběť, vstavil nejpřehlednější z lechů čepici někdy Přemyslovu Křesomyslovi na hlavu a všichni kolem radostně volali: ,,Křesomysl hospodin náš! I on nás bude blahoslaviti.“ Všichni ho pozdravili, poklonili se mu a pak jej vyprovodili v hlučném průvodu na Vyšehrad. Tam byl slavně dosazen na stolec, z něhož kdysi vládla jeho pramáti i jeho rodu zakladatel. Za Křesomyslova panování hleděli si lidé více hor nežli orání a stád. Přemnozí se vydali na hledání kovů v hlubinách země; i při potocích vybírali z písku zlato, jehož všude dost nalézali. Zvláště na poledni země.Sám vojvoda dbal nejvíce věštěb své pramateře.Mnoho kovkopů poslal na Jílový a Březový vrch, jenž nad jiné vydával mnoho stříbra. Ze všech stran hrnuli se tam lidé dobývat rud; každý chtěl kvapně zbohatnouti. I doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem. Lidé bohatli kovem, ale chlebové hynuli. Při dolech nastal nedostatek a rýžovníci a kovkopové posílali kupovat chleba do pražského kraje. Mnozí vladykové a starostové rodů vše to těžce nesli, bránili tomu a toužili, že v dolech je zhouba polí, že pro drahý kov trhají se čeledi rodů a hyne starý řád a kázeň. Někteří se odebrali až k vojvodovi na Vyšehrad; v jejich čele Horymír, vladyka neumětelský. I žádali Křesomysla, napomínali ho, aby sobě více chleba nežli stříbra vážil, aby ten podzemný lid dal raději rozehnati.Kníže však, oslněn leskem vzácného kovu, nedbal jejich řečí a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojeni, rozmrzelí.Než i horníci se popudili, že proti nim, na jejich zkázu bylo tak mluveno a jednáno.Sběhli se při dolech mezi svými boudami a chatami. Jako ve vosím popuzeném hnízdě tam bylo, když posel ohlašoval, jak vladykové na Vyšehradě jednali, co radili, zvláště pak Horymír neumětelský. Bouřili, křičeli, pomstou hrozili a nejhorší Horymírovi. Krev jeho chtěli, a hned, bez odkladů. Jiní v divokém posměchu křičeli, že když má strach o chléb, ať se ho nají dosyta, ať mu ho nacpou do úst, až se jím udáví.To se zalíbilo. Jako divoká smečka za jelenem hnali se k dědině Neumětelům. Podzimním šerem hrnul se houf kovkopů polem i ladami, jež se černala v kvapném soumraku. Noc byla, když zhlédli Neumětely, slaměné střechy chat, červenající se mezi stromy, vysoké stohy u stodol i hrádek dědiny v kulatém náspu. Tu ztišili krok, a zmlknuvše, plížili se jako lstivá, úkladná šelma k ohradě. Ale dříve, před nimi, vběhl tam dobrý člověk oznámit, co se děje a chystá. Jen vzbudil vladyku a již zabouřil ze tmy divoký křik. Na obranu nebylo dost času. Houf kovkopů se hnal již k hrádku a pustý ryk jeho blížil se letem. Nezbývalo nic než prchnouti. Skokem byl Horymír v stáji, kdež stál jeho nejmilejší kůň, Šemík. Okamžikem ho vyvedl, osedlal a již promluviv naň tiché slovo, vyrazil branou ven do polí. Zhlédli ho; křičeli hnali se za ním. Slyšel i dusot koní. Pobídl Šemíka a věrný kůň pustil se v divější cval, až hříva mu vlála, až zpod kopyt stříkala hlína a písek a jiskry jen sršely do tmy. Za jezdcem vlála bělavá halena jako křídlo a chvíli vedla pronásledovníky. Ale jen chvíli. Nestačili Šemíkovi, jenž pádě mocnými skoky zanikl ve tmách podzimní noci. Až na pokraji lesa, v černém vřesovišti, ho zastavil jeho výborný jezdec. Byli zachráněni. Ale jak vladyka zpět pohlédl, chytla ho zlost i lítost. Požár viděl; jeho dědina hořela. Rudá záplava rozlévala se po temném nebi, rděla se víc a více a šířila se valem. ,,Všechno tam shoří“ pomýšlel roztrpčený Horymír. ,,Stavení, humna plná obilí, stohy, všechna obroda, všechna naše práce.“ A zhroziv v ty strany k požáru zaťatou pravicí, přísahal: ,,Ať zčernám jako uhel, ať mne rozsekají mým vlastním mečem, jestliže všechno to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc a hůř!“ Neumětelská dědina byla zničena. Co nezhltil oheň, to horníci odvedli a odvezli. S bohatou kořistí se vrátili : dobytek vzali, na uloupených vozech s uloupenými koňmi odvezli z Horymírových stohů a v divé radosti cestou i doma pokřikovali: ,,Když se bál hladu, ať jej má!“ – Tak jásavě hlučeli. Ticho však a pusto bylo ve vyžehnuté dědině. Spáleniště, dlouho dýmajíc, doutnalo a podzimní vítr roznášel jeho čpavý zápach … Než minuly dva dni, shromáždil Horymír všechny muže svého rodu, k nimž se přidali mnozí jiní, samí dobří sousedé, rozhořčení násilím horníků. Když se stmívalo, vytrhli všichni dobře ozbrojení a v čele všech Horymír na věrném bílém Šemíku. U Březových dolů netušil nikdo nic zlého. Horníci najisto myslili, že uprchlý Horymír bloudí krajem a že, jsa bez moci, ničeho již se již neodváží. Spokojeni, bezpečně ulehli, ani o stráže se nestarali. Až pozdě v noci vzbudil je dusivý dým a náhlá, oslňující zář, rudě vzplanuvší. Střechy jim hořely nad hlavou. Jako zmatení vyrazili ven nebo vynášeli majetek a náčiní, sháněli děti. V tom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. Vladyka sám na Šemíku se míhal s mečem v ruce mezi boudami a již opět na dolech u jam křičel na své, aby kazili, hubili vše. Jako noční příšery kmitala se tam rozzuřená jeho čeleď, bořila boudy a stroje, zavalovala jámy hrubými balvany, maříc vše, co vykonala tu lopotná práce horníků. Nežli se rozednilo, byl nepřítel rentám. Zanikl v raním mlhavém šeru. U Neumětel se Horymírův houf rozešel. Vladyka sám však pospíchal dále. Šemík, čarovnou silou svěží, nesl ho bystře zrovna větrným letem k vojvodovu sídlu, a když slunce vzešlo, dojel Horymír sám neunaven na neznavenám bělouši před vyšehradskou bránu. Druhého dne došly na knížecí hrad zprávy o tom, co se u Březové hory stalo. Přichvátalo mnoho horníků na Vyšehrad; všichni jedním dechem vypovídali o hrůzách oné strašlivé noci a všichni rozhořčeně vinili Horymíra z tohoto zločinu. Ten však zapřel a dovolával se toho, že již na úsvitě po té noci byl na Vyšehradě. Než Křesomysl, žalostiv jsa pro stříbrné doly, dal Horymíra uvrhnouti do vězení. Odsud ho vyvedli teprve, až když se shromáždili kmeti a vladykové, jež svolal vojvoda k soudu. I stál Horymír sám jediný před soudem a proti němu houf rozlícených kovkopů, žádajíc usilovně, aby bal zaživa upálen. Jim kníže přál, jemu vladykové. Prosili za něj aby při hrdle byl zůstaven. Hlas horníků však více vážil, proto odsoudil kníže Horymíra hrdla. Než tolik přece učinil vladykům po vůli, že zmírnil trest smrti; nemělť Horymír zaživa sejíti ohněm, nýbrž měl býti popraven vlastním mečem. Když tak ustanoveno, promluvil Horymír ke knížeti: ,,Ctný kníže, tvým soudem jsem odsouzen; a poněvadž mně živu býti nelze, toliko za to prosím, dopřej mi toho, dřív než umru, ať na svůj milý kůň vsednu a maličkou chvíli se na něm projedu. Potom učiň se mnou, cokoliv chceš!“ ,,Jeď si, povolil kníže, ale Šemík bez křídel ti nepomůže!“ Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány. Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svému Šemíku. Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem a Šemík, zařehtav, radostně hrabal přední nohou, až dláhy duněly. Pak všichni, kníže s kmety a Vladykami na výstupku, i kovkopové, strážci i lid dole nádvořím podivili se, když ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejž Horymír u huby vedl. Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovaný, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt jako jelen. Oči mu svítili, a pohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry. Nohy mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točiti, obraceti. Horymír v rozkoši, že má zase milého koně, zavýskl, a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, až se širým nádvořím rozléhalo. A již dlouhými, lehkými soky pustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé a Šemík skočil od jedné brány ke druhé. Poblíže valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl: ,,Nuže Šemíku, vzhůru!“ Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a v tom promluvil Šemík: ,,Pane, drž se!“ A již skokem po náspu vzhůru a druhým ohromný skokem přes roubenou hradbu. Všecko kol úžasem ztuhlo. Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a již střelhbitě, vráz zapadli, zmizeli.- Na hradě vykřikli úžasem i hrůzou.Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví leží i jeho Šemík. Hleděli z hradeb i srubů a žasli, trnuli zas a více křičeli vztekem i radostí, jak kde stáli horníci nebo zemané, a ukazovali do údolí k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem. Ještě nezmizel jezdec zrakům a již vladykové za něj úsilně prosili; také dvořané se po takovém divu snažně přimlouvali, a Křesomysl jich neoslyšel. Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, že je mu všechno odpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se knížeti. Když pak se ho kníže otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl: ,,Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nemírným skokem si hrubě ublížil.“ Horymír neměl na Vyšehradě žádného stání. Přízeň samého knížete, přízeň dvořanů ho tu neudržely. Mysl jeho byla u věrného Šemíka. Jak jen mohl, poklonil se knížeti a dvořanům, vzal odpuštění a pospíchal bez oddechu, koně nešetře, do své dědiny, kterou čeleď po svém rozptýlení se vrátivší znovu budovala. Navrátiv se do Neumětel, přímo chvátal ke svému milému koni. Ten leže, nemoha již státi, oznámil svému pánu, že musí sejíti, a prosil ho, aby ho dal před vraty svého dvora pohřbíti a nenechal ho na pospas ptákům a divé zvěři. Horymír velmi zarmoucen všecko slíbil a těžko se s Šemíkem loučil. A když milý kůň zdechl, stalo se, jak byl žádal. Horymír ho zahrabal v dědině, a po dnešní den ukazují tam místo kamenem označené, kde věrný Šemík byl pochován.- Pzn. Když v letech 60. chtěl jeden pražský archeolog otevřít Šemíkův hrob a prozkoumat ho, sběhlo se všechno obyvatelstvo a násilně archeologa odehnalo.Na náhrobku Šemíkově je nápis: ,,Zde v Neumětelích se věřilo a věří, že tu Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží.“Pod neumětelským pokladem je prý zakopán Horymírův poklad.

Pověst o založení lázní

Lochovický děkan zapsal v roce 1836 do pamětní knihy Lochovic. ,,Za panování pana hraběte Netolického založena a vystavěna byla lázeň, tak jak až posaváde stojí. Začátek lázně se může počítati asi tak od roku 1757 nebo 1758. Povstala pak lázeň tímto způsobem: Tak jsem to slýchával ne jednou, ale víckrát od mé matky, která asi jako patnáctiletá holka, pana hraběte znala, poněvadž její otec Simon Brůžek sloužil u pana hraběte Netolického v lochovickém dvoře za šafáře. Tak se stalo jednoho dne ráno, vypravovala moje matka – pan hrabě nechal volat k sobě do zámku šafáře, mého děda,nebo otce mé matky a tázal se ho, zdali zde a v kterém místě se říká v Koncipudách. Šafář odpověděl, že to položení za městečkem na západ k obecnímu dvoru se jmenuje Koncipudy. A hrabě tázal se dále, zdali v tom položení nějaký pramen nebo studánka se nachází. A šafář vypravoval, že jest tam studánka malá, do které, když někdo má bolení očí, vhodí stříbrnou grešličku, třikrát se pomodlí Otčenáš a Zdrávas Maria a po každém Otčenáši oči sobě umyje a tak bolení očí zbaven bývá. Jakož že také lidé vodu z té studánky domů s sebou berou a oči s ní sobě vymývají a tudy že bývají zbaveni bolesti očí.“ Dále kronikář vypravuje, že hrabě Netolický sdělil šafáři že měl sen, že v té studánce je ukryt obrázek Panny Marie a skutečně ve studánce byl obrázek nalezen. Hrabě Netolický nechal nad studánkou postavit kapličku a do ní na oltářík zavěsit obrázek ve studánce nalezený. (pozn. autora: V roce 1990 se ještě obrázek nalézal na oltáři v kapličce.)Potom byl u kapličky postaven dům a tak položen základ ke zřízení vanových lázní, které byly v provozu do začátku dvacátého století. Posléze vlastnil objekt Jedličkův ústav a v současné době jsou bývalé lázně majetkem Sociálního ústavu Hlavního města Prahy a slouží jako ústav pro výchovu dětí vyžadujících zvláštní péči.

Zvonění proti bouřce

Kostel stojící v městečku, byl obnoven po třicetileté válce. Vystavěn v barokním slohu a neměl věž. Ještě téhož roku byla poblíž něho vystavěna dřevěná zvonice, sroubená ze silných trámů a svou výškou kostel přesahující. Záhy v ní začaly sloužit tři zvony a nad nimi železné hodiny se dvěma ciferníky, umístěnými na jižní a východní stranu. Zvonění na zvony obstarávalo vždy několik zvoníků. Zvonilo se nejen při církevních obřadech, při pohřbech a v poledne, ale, jak tenkrát bylo zvykem, i na odvrácení živelných pohrom, zejména proti kroupám a bouřkám. Též při vzniku ohně vyvolávaly zvony na poplach. Všichni byli v té době přesvědčeni, že hlas zvonu pomůže hrozící pohromu odvrátit. Na největším zvonu bylo mimo jiné napsáno: „…Já zvon, pána Boha chválím kněžstvo, lid k modlení budím, svátky hlásám, oslavuji, mračna zvukem zapuzuji. Též mrtvé lituji. L.P.1683.“ V zápisech z r. 1836 v Pamětní knize městečka zapsal tehdejší děkan příhodu, kterou z vyprávění a která spodobněna na obrázku, jenž tenkrát visel na faře. Květen v roce 1712 byl poměrně teplý, zejména jeho druhá polovina. Stromy již odkvetly a slibovaly hojnost ovoce. Dobrá pohoda trvala však jen do 20. května. Toho dne se k večeru počaly na obloze objevovat temné mraky, až se slily v černou mrákavu, z níž se často zablýsklo a ozvalo zahřmění. Nad městečkem se snášela strašná bouře doprovázená svistem větru a silným deštěm. Světlo blesků roztínalo bez přestání temnou oblohu a hřmění sestávalo stále hrozivější. Kde hledat ochranu? Jak zabránit hrozící zkáze? Snad zvony pomohou zahnat blížící se katastrofu. Nedbajíce deště, větru, oslnivého svitu blesků, ani hřmění, přispěchali ke zvonici čtyři stateční zvoníci, aby bránili městečko. Jmenovali se Laurenc Ulrych, Matěj Klamer, Krištof Košťálek a František Mrkáček. Vylezli na zvonici, rozhoupaly zvony a začali zvonit proti bouřce. Nepřestávali ani když se blesky křižovaly nad jejich hlavami. Náhle však vyšlehl oslnivý plamen, ozval se hromová rána. Zvonění utichlo. Blesk udeřil do zvonice a všichni čtyři zvoníci leželi v mrákotách na podlaze. Teprve po bouřce byli nalezeni – ještě v mdlobách, všichni však vyvázli životem. Blesk srazil z vrcholku zvonice železný dvojitý kříž, hodiny i zvony však byly netknuty. A od těch dob se již v městečku nikdy proti bouřce nezvonilo.

Už jdou-Příhoda z historie někdejší přádelny

V roce 1890 se poprvé slavil dělnický svátek – 1.Máj – Svátek práce. Zatím co dělníci v místní papírně zastavili práci a v průvodu šli se svými mistry na manifestaci do Hořovic, v přádelně nepřišla do práce jen část dělníků. Ostatní se báli, že přijdou o místo, a proto pracovali. Kdosi však rozšířil zprávu, že dělníci z Králodvorských železáren budou kontrolovat, kde se pracuje a kde nikoliv. A tak vznikly obavy, co se bude dít, když přijdou. V přádelně byla ustanovena hlídka, aby pozorovala, zda se neblíží Králodvorští po silnici od Libomyšle. Tovární hasiči a ponocný s halapartnou měli pohotovost. V tovární věžičce, kde byl zvonec, jímž se oznamoval začátek a konec pracovní doby, byla hlídka. Na hlídce vypomáhali i dobrovolníci z obce, mezi nimi i hostinský od „Kola“. Hostinský byl právě ve věžičce a bystře pozoroval silnici. Pojednou začal křičet: „Už jdou!“ A zvonil na zvonek, aby udělal poplach. Všichni zanechali práce a utekli z továrny, aby z povzdálí, ukryti za nedalekými křovisky u Litavky, pozorovali, co se bude dít. Hostinský byl mezi prvními, co prchali pryč a doběhl až domů. Když se skupina lidí přiblížila, všichni i ponocný, který jediný v přádelně zůstal, viděli ze svých úkrytů, že to jsou ženy s motyčkami, které byly v Libomyšli na poli mlynáře Šouši okopávat řepu. Bylo z toho hodně smíchu a hostinský se dlouho zlobil, když na něho někdo zavolal:,,Už jdou!“